Projekt Mezimoří a Trojmoří – 97. část – aneb Evropa jako univerzita lidstva

21. 08. 2025 MM

Úvod

Na Zemi už proběhlo několik velkých civilizací. Jednou z posledních civilizací před tou naší byla Atlantida, která se zhroutila, ale zanechala po sobě vědění a struktury řízení.

Po jejím zániku se štafeta přenesla pravděpodobně nejprve do Řecka – země bohů a filosofů. Podle starých tradic zde sídlily bytosti, které lidstvu předávaly prvotní výuku, a odtud také vzešly základy filosofie, umění a společenského myšlení. Řecko tak sehrálo roli střední školy civilizace, kde se formovaly první myšlenkové systémy, na nichž stojíme dodnes.

Teprve poté a částečně i souběžně převzal hlavní roli Egypt. Ten na tisíciletí uchoval dědictví Atlantidy i Řecka: vědění, iniciační školy a samotné řízení lidstva. Egypt byl jakousi archivní knihovnou i výkonnou složkou řízení – místem, kde se uchovávalo a spravovalo to, co bylo lidstvu svěřeno.

Poté přišel Řím. Ten už byl univerzitou prvního řádu – spojil tvrdou moc se sofistikovaným právem a vytvořil pevný rámec, který zasahoval Evropu, Afriku i Asii. Teprve když éra Říma skončila, začalo se rodit to, co dnes nazýváme Evropou jako učebnou lidstva.

Řízení, které po staletí postupovalo ze západu na východ, se tehdy začalo soustřeďovat v jejím středu. Česká kotlina – Bohemie – se stala přirozeným ohniskem tohoto procesu – srdcem Evropy, kam se sbíhají mocenské, kulturní i duchovní toky. Podle některých teorií zde kdysi dávno působili i takzvaní „bohové“ – bytosti, které učili lidi žít.  

Později, převzali řízení nad českou kotlinou Přemyslovci, kteří do Čech přišli ze západu a místní vlivné rody postupně vyvraždili. Nicméně nelze popřít, že právě Přemyslovci stáli u zrodu evropské výuky a že pravděpodobně byli první, kteří nesli úkol Globálního prediktoru, konkrétně jeho bílého křídla.

Přemysl Otakar I., který měl ve znaku orlici, stál ještě na straně bílého křídla GP a přinesl českému království bílo-červenou vlajku. Jeho vnuk Přemysl Otakar II., pravděpodobně silně ovlivněn svojí matkou a jejími předky, už dostal jiný úkol: pracoval pro červené křídlo a přijal za znak lva – symbol, který v českém království přetrval dodnes.

Dnes se těžiště řízení přesunulo právě sem. A není náhodou, že Praha – starobylé město s vlastní duchovní aurou a s dědictvím Karla IV. – je dnes přirozeným centrem, v němž se spojuje minulost s budoucností. Proto říkáme, že Evropa je univerzitou lidstva – a Bohemie jejím univerzitním městem.

I. Bohemie – od učedníka k univerzitě

České země nebyly vždy v čele civilizačního vývoje. Stačí se podívat do středověku: na západě už stavěli mnohapodlažní domy, zatímco v Čechách dominovala stále spíše nízká a prostá zástavba. Technický pokrok se šířil z Francie, Itálie či Německa – a právě Němci byli těmi, kdo hráli pro Čechy úlohu učitelů.

Za Karla IV. se tento proces vědomě podpořil: císař přivedl do Čech množství německých osadníků, řemeslníků a odborníků. Češi se od nich učili moderním technologiím, organizaci měst, stavitelství i hospodářství. Výsledkem byl ohromný kulturní i technický vzestup, který vtiskl Praze tvář, jakou obdivujeme dodnes.

Podobné procesy se opakovaly i v novější době. Když se po roce 1989 české podniky dostaly do německých rukou, nebyla to náhoda, ale pokračování téhož historického procesu: Němci opět převzali roli učitelů a pozvedli naše podniky na světovou úroveň. Automobilka Škoda Mladá Boleslav je dnes symbolem tohoto procesu – bez německé školy by nikdy nebyla tam, kde je.

 „Češi tedy nebyli vždy v roli univerzitních učitelů – dlouhá staletí patřili spíše mezi žáky. Ale právě tím, že se dokázali učit od druhých, se připravovali na vyšší úlohu: stát se univerzitním městem Evropy, s Prahou jako její aulou a Bohemií jako rektorátem této školy lidstva.“

„Celý tento proces připomíná školní třídu, kde si starší žáci sedají do zadních lavic a mladší do předních. Němci kdysi učili Čechy – a učí je vlastně dodnes, stejně jako Češi stále předávají zkušenosti Slovákům. A Slováci mezitím pomáhají Ukrajincům zvládnout první kroky. Ani to není konečný stav – až se Ukrajinci postaví na nohy, budou dál učit Rusy, a ti třeba zase jednou ponesou pochodeň dál. Tento proces nikdy nekončí, je to nekonečná řada předávání, něco jako neustálé doučování po vyučování. V tom je síla Evropy: že se tu každý nejen učí, ale i zkouší učit druhé, a tím celá civilizační škola běží dál.“

II. Střední škola – Východní Evropa

Když se výuka v Bohemii stala dostatečně pevnou, bylo možné otevřít další ročníky – směrem na východ. Platí jednoduchá rovnice: co se naučili Němci, předali Čechům; co se naučili Češi, předali Slovákům; co se naučili Slováci, mají dnes předat Ukrajincům. Je to jako kolující sešit ve třídě – opisuje se, doplňuje, někdy i se špatnými poznámkami, ale tok vědění se nezastavuje.

Slovensko, Polsko a Maďarsko se tak staly přirozenými učiteli. Z jejich zkušeností se má učit Ukrajina – obrovská třída plná mladých studentů, kteří teprve zvedají hlavu od lavic.

Ani Covid-19, ani válka nebyly náhodou. Jeden proces „vyčistil lavice“ – prázdné byty, prázdné ulice, zastavený ruch. Druhý je znovu naplnil – lidmi, hlukem, novým chaosem. Ale chaos je vždy jen první fází výuky. Až poté přichází disciplína, odpovědnost, práce, průmysl a technika. Úkol východní školy je tedy jasný: dát Ukrajincům první pevný řád, naučit je nejen nelhat, nekrást, nežít na úkor druhých, ale i průmyslové disciplíně a přetavit spontánní energii ve stabilní dovednosti.

Historie ukazuje, že tato výuka nikdy neprobíhala jen klidně a plynule. Naopak – Východ pravidelně procházel tvrdými zkouškami, které se opakovaly téměř rytmicky, jako by každých sto let zazvonil zvonek k mimořádné maturitě. Švédové, Napoleon, pak dvě světové války – vždy přicházely proudy cizinců, kteří sice přišli jako dobyvatelé, ale nakonec tu nechali kus sebe: své znalosti, dovednosti a samozřejmě že i své geny. I když mnozí zahynuli nebo se vrátili domů až po letech, jejich stopa zůstala. Rusko a Ukrajina se tak učily prostřednictvím bolesti – války byly jejich „učební metodou“. Vezmeme-li to postupně:

• Karel XII. (1708–1709) – Švédové ztratili při invazi do Ruska desetitisíce mužů (zmrzlí, padlí, zajatí) Wikipedia+3Wikipedia+3Encyclopedia Britannica+3.

• Napoleon (1812) – z armády půl milionu vojáků vstoupilo do Ruska, přežilo jich jen několik desítek tisíc; oběti čítaly stovky tisíc mrtvých a zraněných WikipediaEncyclopedia Britannica.

• První světová válka a legie – do Ruska se vydalo více než 70 000 dobrovolníků Czechoslovak Legion, a i další tisíce Maďarů a Čechoslováků se ocitly v zajetí, kde mnozí zemřeli 1914-1918-Online (WW1) Encyclopedia+4Wikipedia+4Radio Prague International+4 a čeští legionáři, nebojovali jen na straně bílých, ale jako např. Jaroslav Hašek, i na straně rudých. Také je třeba připomenout, že československé legie nebyly jediné legie, které v Rusku v té době bojovaly Bratři v revoluci. Maďaři bojovali bok po boku Rudé armády. V jejich hledáčku byli i českoslovenští legionáři | SECURITY MAGAZÍN.

• Druhá světová válka – Sověti zajali cca 3 060 000 německých vojáků; asi 1 094 250 zemřelo v zajetí (nebo se v Rusku asimilovalo) – většina do roku 1950; poslední byli propuštěni až v roce 1956 Wikipedia.

  
  

Tyto lektorské lekce sice způsobily utrpení, ale také přinášely vědomosti a změnu – nevyhnutelnou maturitu civilizace.

Dnes, zejména proto, že do čela řízení globálních procesů se postavilo červené křídlo GP, je tato metoda nahrazena modernějším postupem. Místo globální války přichází nejprve jako pandemie a poté jako lokální konflikt. Proces je jiný v podobě, ale stejný v podstatě: přinést chaos, otřást samozřejmostí, otevřít prostor pro nové vzorce chování a donutit žáky učit se rychleji, než by sami chtěli.

Tato směs soudobých i historických dat dává hlubší kontext: civilizační výuka Východu Evropy je zkušeností s učením, trpělivostí i tvrdou resetovanou obnovou. Škola běží dál – zkoušky nekončí, jen se obměňují formy výuky.

III. Školka – Západní Evropa

Na západě to vypadá úplně jinak. Tamní prostor je dnes spíše mateřskou školkou lidstva. Arabové, Afričané, migranti – děti na pískovišti, které křičí, perou se o hračky a teprve se učí základním pravidlům soužití.

Kdo očekává technický či duchovní pokrok, ten tam zatím nenajde univerzitu ani střední školu. Najde tam spíš první pokusy o integraci, první pravidla, první dohody: „Tohle je moje bábovička, tohle je tvoje.“ Je to hlučné, chaotické, ale i to je součástí cesty. Bez školky nemůže být škola.

Není to přitom úplně nová situace. Evropa se kdysi pokoušela civilizovat Afriku přímo na jejím kontinentu – koloniemi, misionáři, importem škol a fabrik. Jenže tento experiment se z velké části nezdařil. Když kolonizátoři odešli a „dali svobodu“, ukázalo se, že místo řádu přišel ještě větší chaos: kmenové války, diktatury, bída a migrace. To, co mělo být krokem kupředu, často zhoršilo situaci.

Proto dnes probíhá výuka přímo v západní Evropě. Africké a arabské děti nejsou vychovávány doma, ale na evropském pískovišti – přímo mezi Němci, Francouzi a Italy. Je to sice hlučnější, náročnější a na první pohled i nebezpečnější, ale logika výuky je stejná jako vždy: kdo se má něco naučit, musí projít konkrétní zkušeností.

Západní Evropa se tak stala jakousi mateřskou školkou pod širým nebem. Vypadá to nedůstojně, možná i nepochopitelně, ale v řádu civilizační školy to má své místo: někdo musí být školkou, aby se jiní mohli stát univerzitou.

Závěr

Evropa je tedy jednou velkou školou lidstva. Na západě stojí školka, ve středu univerzita, na východě střední školy. Všechno to tvoří jeden celek – jeden vzdělávací řetězec, kde si generace i národy předávají zkušenosti.

Bohemie stojí v čele jako univerzitní město, kde se spojuje technika, duchovno i odpovědnost za celek. Ale i Čechy samy byly dlouho žáky – stejně jako dnes Ukrajina, stejně jako migranti na západě. Každý má v této škole svou roli: někdy učí, jindy se učí.

A co je nejdůležitější: cílem není jen technický pokrok, ale zrání duší. Aby se člověk stal Člověkem – bytostí, která ví, že každé poznání má smysl jen tehdy, když slouží Stvořiteli a celku.

pokračování

minulý díl